"Je to malý krok pro člověka,ale velký skok pro lidstvo." N.Amstrong

SLUNEČNÍ SOUSTAVA

SLUNEČNÍ SOUSTAVA

4. května 2006 v 18:00 | Lukáš V.
První, kdo se pokusil odpovědět na otázku, jak vypadá stavba sluneční soustavy, byla antická věda. S využitím pythagorijské školy (rozvíjela geometrii) mohla více či méně přesně popsat pozorovaný stav.
Doprostřed vesmíru byla lidmi dosazována různá tělesa.
Ve 4. století př. n. l. Aristoteles jednoznačně přijal geocentrický systém, že Země je uprostřed vesmíru, a dokázal jeho platnost.
Ve 3. století př. n. l. Aristarchos na základě pozorování zatmění Slunce a Měsíce a s geometrickými úvahami vytvořil heliocentrický model vesmíru - Slunce se nacházelo uprostřed - nicméně tento systém nebyl přijat.
Kolem roku 200 př. n. l. Apolónius z Pergy a Hipparchos (2. století př. n. l.) vytvořili nové prvky pohybu planet. Později na ně navázal Ptolemaios, který je zahrnul do svého kosmogenického systému - geocentrického modelu vesmíru. Tento model se spolu s Aristotelovou fyzikou stal základem pro další generace.
Až Mikuláš Koperník (19. 2. 1473 - 24. 5. 1543) ve svém díle De revolutionibus orbium caelestium - Oběhy nebeských sfér zveřejnil svou heliocentrickou soustavu (přiřadil všechny pozorované pohyby těles ve vesmíru Zemi, předpokládal dokonce i rotaci Země kolem své osy). Tímto svým dílem se zasloužil o formování správného heliocentrického systému.
Jelikoš se však planety nepohybují po ideálních kružnicích (bylo nutno provádět značné korekce jejich pohybů), nebyla tato teorie hned a bez výhrad přijata. Tycho Brahe (1546 - 1601) si raději vytvořil novou soustavu, aby nemusel přistoupit na Koperníkův systém. Díky jeho přesným měřením však Johannes Kepler (27. 12. 1571 - 15. 11. 1630) potvrdil platnost heliocentrického systému a zjistil, že se planety pohybují po eliptických drahách kolem Slunce.
 
 

Reklama