"Je to malý krok pro člověka,ale velký skok pro lidstvo." N.Amstrong

KOMETY

KOMETY

4. května 2006 v 17:53 | Lukáš V.
Historie komet
Základní charakteristika
Komety jsou malá tělesa sluneční soustavy, která se pohybují většinou po eliptických drahách s velkou výstředností. Výrazně mění svůj vzhled při přiblížení ke Slunci. Ve velké vzdálenosti od Slunce vypadají jako mlhovinné, slabě svítící objekty. Při přibližování ke Slunci vzniká ohon, orientovaný na opačnou stranu než Slunce.
Název
Název pochází z řeckého slova "cometes" (tj. dlouhovlasý). V české obrozenecké literatuře byl nejčastěji používán název "vlasatice".
První pozorování
Komety byly zcela určitě pozorovány našimi předky již v dobách předhistorických a záznamy o kometách nalezneme v nejstarších archivních dokladech zejména z Dálného východu. K tomu, aby byly zaznamenány, musely ovšem obvykle dosáhnout alespoň +2 mag. Nejstarší doklad o objevu Halleyovy komety pochází z čínských pramenů z roku 240 př. n. l. Až do 15. stol. n. l. však přetrvávalo mínění, že jde o úkazy ("výpary") v zemském ovzduší. Když však Regiomontanus v roce 1472 nebyl s to určit paralaxu jasné komety, začali se kometami zabývat astronomové a definitivní důkaz o tom, že komety jsou dále než Měsíc, podal roku 1577 Tycho Brahe (1546-1601), když využil měření svých a Tadeáše Hájka (1525-1600).
Halleyova kometa
V roce 1682 spočítal Edmund Halley dráhy komet z let 1531, 1607 a 1682 a tak zjistil, že jde o jediné těleso, pohybující se po protáhlé eliptické dráze. Předpověděl současně příští návrat komety na prosinec 1758, kdy ji právě na Štědrý den zpozoroval Johann Palitzsch (1723-1788) dalekohledem ve vesnici Prohlis u Drážďan. Ve Francii návrat Halleyovy komety pozoroval v lednu 1759 Charles Messier (1730-1817), známý lovec komet. Do konce 18. století bylo zaznamenáno celkem 150 komet, ale ve více případech šlo o opakované návraty krátkoperiodických komet, jejichž identita nebyla ještě rozpoznána. Halleyova kometa se naposledy přiblížila ke Slunci v roce 1986.
Popis komet
Vznik komet
Kometární jádra pravděpodobně vznikají během gravitačního smršťování z ledových planetesimál na periférii soustavy. Potvrzuje to objev prachových disků kolem blízkých hvězd hlavní posloupnosti, učiněný družicí IRAS ve středním a dalekém infračerveném oboru spektra. Protoplanetární disk ve sluneční soustavě měl o řád vyšší hmotnost, než kolik činí současná celková hmotnost planet a komet. To znamená, že větší část původního materiálu již ze sluneční soustavy unikla. Kometární jádra vznikala kondenzací uhlíkatých a křemičitých látek na periférii systému planet. Na tuhé částečky namrzala voda. Průměrná hmotnost jader činí 1013 kg, hustota 50 % hustoty vody v pozemských podmínkách.
Změna vzhledu komet
Dokud jsou jádra daleko od Slunce, prakticky se nevyvíjejí. Situace se změní, když se jádro vlivem poruch dostane na dráhu do nitra sluneční soustavy. Kolem zmrzlého jádra se vytvoří prachová a plynná koma o průměru desítek až stovek tisíc km. Komy dosahují největších rozměrů obvykle ve vzdálenosti 1,4 AU od Slunce. Současně se vytváří vodíkové halo o průměru až 10 miliónů km a prachový i plazmový chvost. Chvosty mohou dosáhnout délky řádu sto milionů km. Hustota částic v komě dosahuje maximálně 105 částic v krychlovém centimetru, tj. 10-11 hustoty zemské atmosféry. V chvostu je maximálně 100 částic v krychlovém centimetru. Hmotnost komy činí nanejvýš 109 kg, z toho plyn tvoří asi 1 %. Pro částice v chvostu menší než 10-7 m převažuje tlak záření nad gravitací, takže právě tyto částice tvoří prachový chvost. Občas pozorované protichvosty jsou vždy z prachu. Plazmové chvosty odnáší od Slunce sluneční vítr, takže reagují na sluneční činnost.
 
 

Reklama