"Je to malý krok pro člověka,ale velký skok pro lidstvo." N.Amstrong

Červenec 2006

MĚSÍC

1. července 2006 v 8:37 | Lukáš V. |  MĚSÍC

Měsíc

Měsíc je samozřejmě znám již z dob prehistorických. Hned po Slunci je to druhý nejjasnější objekt na naší obloze. Měsíc je také jediný přirozený satelit Země a na obloze je viditelný pouze proto, že odráží sluneční paprsky, stejně jako je tomu i u ostatních měsíců a planet. Měsíc má vázanou rotaci, to znamená, že k nám má přivrácenu po celou dobu oběhu stejnou stranu.
Vzdálenost Měsíce od Země:
384 400 km
Průměr:
3 476 km
Hmotnost:
3,75×1022kg


Měsíc nemá atmosféru, kůra Měsíce je v průměru 68 km silná, ale kolísá mezi 0 km pod Mare Crisium až po 107 km v blízkosti kráteru Korolev na jeho odvrácené straně. Jádro Měsíce je pevné s průměrem asi 700km a již neaktivní. Měsíc také nemá magnetosféru, proto je jeho povrch přímo vystaven působení částic ze slunečního větru.

NEPTUN

1. července 2006 v 8:25 | Lukáš V. |  NEPTUN

Neptun

Vysvětlení jména, jeho vzniku

Neptunus, římský vládce moře, syn Saturnův a Opin, bratr Iovův. Římané ho zcela ztotožnili s Poseidónem. Původně byl bohem toků a jeho manželkou byla bohyně Salacia. Po ztotožnění s Poseiodónem se stala jeho manželkou Amfitrité. V Římě byl uctíván i jako Neptunus equester, ochránce koní a jezdeckého umění, stejně jako Poseidón byl pokládán za stvořitele koní a jezdeckých závodů. Tato jeho vlastnost byla vyjádřena na oltáři ve Flaminiově cirku. Neptunus byl nečetněkráte zobrazen různými sochami, jak na lodích, tak i na všech místech a budovách souvisejících s plavbou. I na mincích byl zpodobňován ve voze taženém mořskými koníky.

Popis Neptunu

Objevení planety

Planeta Neptun byla objevena 23. září 1846 astronomem Johannem Gottfridem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem s pomocí matematické předpovědi, kterou vypracoval Urbain Jean Joseph Le Verrier.

Popis tělesa

Neptun je typickým představitelem planety zvané plynný obr, jeho průměr je 49 500 km. Oběžná doba kolem Slunce činí 165 roků. Perioda rotace je 16 hodin a 7 minut. Narozdíl od Země se může pochlubit 8 měsíci, z nichž šest bylo objeveno sondou Voyager. Den na Neptunu trvá 16 hodin a 6,7 minut. Centrální část nitra planety, přibližně dvě třetiny poloměru, je složena postupně od středu z kamenného jádra, ledu, tekutého čpavku a metanu. Vnější část, zhruba třetina, je směsí horkých plynů vodíku, hélia, vody a metanu. Metan dává Neptunu charakteristickou modrou barvu.
Na Neptunu lze pozorovat několik velkých, temných skvrn, připomínajících bouře na Jupiteru. Největší skvrna, známá jako Velká temná skvrna, o velikosti průměru asi jako naše Země, je podobná Velké rudé skvrně na Jupiteru. Voyager odhalil malé nepravidelnosti mezi východně se pohybujícími mračny, která oběhnou Neptun každých 16 hodin. Tato mračna jsou při svém oběhu doplňována mračny z nižších vrstev.
Dlouhé světlé mraky (podobným na Zemi říkáme cirry) je možné spatřit i vysoko v Neptunově atmosféře. V nízkých severních zeměpisných pásmech pořídil Voyager obrázky mraků, od kterých lze pozorovat stín na mracích pod nimi.
Neptun je místem, kde vanou nejsilnější větry v naší sluneční soustavě. Poblíž Velké temné skvrny dosahuje rychlost větru 2000 km/h. Většina větrů vane západním směrem, tedy proti rotaci planety.
Prstence
Neptun má 4 slabě znatelné prstence. Prstence jsou tvořeny z prachových částic a malých tělísek, které často dopadají na povrch Neptunových měsíců. Z pozemských dalekohledů jsou prstence pozorovatelné jen jako oblouky. Pomocí přístrojů sondy Voyager 2, které nám umožnily vidět víc, se některá místa v prstencích jevila jako světlé skvrny nebo chomáče. Pravá příčina těchto světlých chomáčů zatím není přesvědčivě vysvětlena.
Osa magnetického pole Neptunu je obdobně jako u Uranu skloněna, má sklon 47 stupňů k ose rotace. Porovnáním magnetických polí Neptuna a Uranu došli vědci k závěru, že toto extrémní odklonění magnetického pole je charakteristické pro planety s pohyblivým jádrem.

Charakteristika Neptuna

název
absolutní hodnota
relativní hodnota
Země = 1
Objevil
Johann Gotfried Galle
Datum objevení
23. září 1846
Hmotnost
1,024 . 1026 kg
1,713 5 . 101
Průměrná hustota
2,05 kg/m3
Obvod rovníku
155 609 km
3,8799
Poloměr
24 746 km
3,88
Průměrná vzdálenost od Slunce
4 504 300 000 km
30,0611
Doba otočení kolem osy (Neptunův den)
16,11 hodin
Doba oběhu - siderická (Neptunův rok)
164,79 roků
Střední oběžná rychlost
5,45 km/sec
Excentricita dráhy
0,009 7
Sklon rotační osy
28,31°
Naklonění orbitální dráhy
1,774°
Povrchová gravitace na rovníku
11 m/sec2
Úniková rychlost (na rovníku)
23,50 km/s
Albedo
0,41
Atmosférický tlak
1-3 bary
Průměrná teplota mračen
-193 to -153 °C
Průměrná teplota mračen
-193 to -153 °C
Magnituda
7,84
Složení atmosféry: Vodík 85%, Hélium 13%, Metan 2%

Roční období na Neptunu

Zmínka o ročních obdobích na této vzdálené a studené planetě může někomu připadat neuvěřitelně. Přesto údaje získané Hubblovým vesmírným dalekohledem, který zaznamenal na jižní polokouli této planety výrazný nárůst odraženého světla, pokládají astronomové za přesvědčivý důkaz způsobení měnících se ročních období.
Sledování atmosféry Neptunu se po více jak šest let věnovaly skupiny vědců z University of Wisconsin-Madison a z NASA's Jet Propulsion Laboratory (JPL). Vyhodnoceny byly snímky z pozorování v letech 1996, 1998 a 2002.
Dle slov Lawrence A. Sromovskeho, vedoucího projektu výzkumu atmosféry Neptunu, "na Neptunu probíhají změny způsobené slunečním světlem, obdobné ročním obdobím na Zemi".

MLHOVINY

1. července 2006 v 8:18 | Lukáš V. |  MLHOVINY

Mlhoviny

Úvodem

V prostoru mezi hvězdami se nachází množství mezihvězdné látky, která se skládá z prachu a plynu. Největší hustota mezihvězdné látky je v rovině galaktického disku, kde není látka rozložena rovnoměrně. Zde se mezihvězdná látka shlukuje do oblaků, kterým říkáme mlhoviny. Tento název pochází z latinského mrak, mlha, pára nebo kouř. V astronomii označuje mlhavé objekty, které září vlastním světlem, a objekty, které samy nezáří a jsou vidět díky jasnému pozadí nebo rozptylu záření z jiného zdroje. Jako mlhoviny jsou také označovány objekty, které mají charakter mlhoviny nejen ve viditelném světle, ale i v jiných částech spektra. Do 19. stol. byly za mlhoviny považovány například i galaxie a další objekty, které nebylo možno přesně odlišit od hvězd. Tyto omyly odhalilo až použití prvních spektroskopů, které pomohly objevit zprvu záhadné nebulární spektrální čáry. Následně byly nalezeny i mlhoviny vně naší Galaxie.
Poměr prachu a plynu v mlhovinách není vždy stejný a podle toho se mlhoviny také mnohdy rozdělují. Hmotnost oblaků je asi jedna desetina hmotnosti zářících hvězd v galaxii. Prachovou složku tvoří prachové částice a plynnou molekuly, atomy a elementární částice.

Složení

Prachová složka je kombinací uhlíku a křemičitanů, které mohou být obaleny ledem nebo nečistotami. Prachové částice vznikají převážně v atmosférách obřích hvězd, které jsou bohaté na páry uhlíku, a z nich vznikají amorfní uhlíkové částice, které jsou velké asi jako saze z cigaretového kouře. Do prostoru se z atmosféry hvězdy dostávají tlakem záření hvězdy, které je může dostat z atmosféry hvězdy díky jejich malým rozměrům. Plynová složka je tvořena tak, že na 1 000 atomů vodíku připadá 80 atomů hélia a 1 atom těžšího prvku, což přibližně odpovídá složení průměrných hvězd. Mlhoviny se často nachází v blízkosti horkých hvězd a díky tomu, že je jejich plynná složka tvořena převážně vodíkem, tak tato horká hvězda vodík ionizuje a díky tomu mlhoviny září.

Rozdělení

Mlhoviny můžeme rozlišovat podle nejrůznějších hledisek. Následující dělení patří mezi nejpoužívanější a dělí mlhoviny podle typu pozorovaného spektra. Mlhoviny tedy dělíme na:
· jasné mlhoviny, které dále dělíme na
o mlhoviny emisní (plynné) - záření způsobuje zahřátý plyn. Tyto pak dále rozdělujeme na:
§ planetární mlhoviny - mlhoviny s bílým trpaslíkem v centru, který tuto mlhovinu ionizuje;
§ zbytky supernov - zbytky po výbuchu supernovy ;
§ oblasti HII - oblasti, které jsou z velké části tvořeny ionizovaným vodíkem;
o mlhoviny reflexní (prachové) - záření je způsobené rozptylem světla blízké hvězdy na prachových částečkách mlhoviny;
· temné mlhoviny, které jsou oblaky nesvítícího prachu a plynu a jsou vidět jen díky zářícímu pozadí, kterým může být například jiná (difúzní) mlhovina

SLUNCE

1. července 2006 v 7:39 | Lukáš V. |  SLUNCE
SLUNCE
Největším tělesem a zárověň středem sluneční soustavy je Slunce. Soustřeďuje v sobě 99,78% hmoty celé soustavy a je jejím nejdůležitějším zdrojem energie. Právě tato energie dodává Zemi život. Slunce je od nás vzdáleno přibližně 150 miliónů kilometrů. Má 330 000krát větší hmotnost než Země,109krát větší průměr a je 1 300 000krát objemnější. Přitažlivá síla na jeho povrchu je 28krát silnější. Kdyby člověk, který na Zemi váží 100 kilogramů, stál na povrchu Slunce, vážil by 2,8 tuny. Sluneční jasnost činí -26,8 magnitudy*. Současně s ostatními hvězdami obíhá Slunce kolem středu galaxie. Jeden oběh přitom vykoná za 200 miliónů let. Dnes už má za sebou 20 oběhů.
Z širšího kosmického pohledu však Slunce není zvlášť významným tělesem - je to běžná hvězda hlavní posloupnosti, spektrálního typu G2, která leží na okraji naší galaxie.
V nitru Slunce panuje teplota 15 miliónů stupňů a tlak 100 miliónkrát vyšší než na Zemi. Ze 73% tvoří nitro Slunce vodík a z 25% helium. Izotopy vodíku zvané deuteria (1 proton a 1 neutron) se v takové teplotě spojují po čtyřech a mění se v atomy helia. Energie vyzářená Sluncem (3,86x10^33 erg/s neboli 386 miliard megawattů) je produktem termonukleární reakce v jádru. Každou sekundu je přeměněno 700 miliónů tun vodíku na 695 miliónů tun hélia a 5 miliónů tun (= 3,86x10^33 ergů) energie ve formě záření gama. Jak postupuje směrem k povrchu, je energie postupně absorbována a znovu vyzařována za nižších a nižších teplot, takže v okamžiku, kdy dosáhne povrchu, je z ní primárně viditelné světlo. Světlo, které přitom vznikne, se neprodere k povrchu dříve než za dva milióny let, ale cesta k Zemi už mu trvá jen osm minut.
Slunce je staré kolem 4,5 miliardy let. Od svého zrození spotřebovalo asi polovinu vodíku ve svém jádře. Tento proces bude pokračovat "mírumilovně" ještě dalších 5 miliard let (přestože jeho jasnost se do té doby přibližně dvakrát zvýší). Ale jednou konečně Slunce všechno své vodíkové palivo spálí, což povede k radikálním změnám, které - podle hvězdných měřítek zcela banálně - budou příčinou totální destrukce Země a jiných planet (a pravděpodobně povedou ke vzniku planetární mlhoviny).
Složení
Nejvýznamnější složkou je vodík (70 %) a helium (28 %). Dále obsahuje (seřazeno dle počtu atomů) kyslík, uhlík, dusík, křemík, síru, železo, hliník, sodík, chrom, fosfor, ...
Uvnitř Slunce - vědci zjistili, že energie Slunce se uvolňuje z jeho jádra. Energie proudí ven velmi pomalu, milióny let trvá, než dosáhne povrchu Slunce. V té době se mění ze škodlivého záření gama ve známé teplo a světlo. V poslední části své cesty je energie vynášena horkými plyny na povrch, který se nazývá fotosféra. Podmínky ve slunečním jádru (přibližně vnitřních 25% jeho poloměru) jsou extrémní. Teplota dosahuje 15,6 miliónů Kelvinů a tlak je 250 miliard atmosfér. Plyny v jádru jsou stlačeny tak, že mají 150krát větší hustotu než voda.
Rotace Slunce
Slunce se otáčí s periodou přibližně 28 dní. Vnější vrstvy Slunce vykazují rozdílnou rotaci: na rovníku rotuje povrch jednou za 25,4 dne, poblíž pólů za víc než 36 dní. Tyto rozdíly jsou dány tím, že Slunce není na rozdíl od Země pevné těleso. Podobné efekty je možno pozorovat i u plynných obalů planet. Rozdílná rotace značně zasahuje i vnitřní vrstvy Slunce, ale sluneční jádro se otáčí jako pevné těleso.
Mytologie
Slunce bylo personifikováno v mnoha mytologiích na celém světě. Řekové je nazývali Hélios, Římané pak Sol.