"Je to malý krok pro člověka,ale velký skok pro lidstvo." N.Amstrong

SLUNEČNÍ SOUSTAVA

4. května 2006 v 18:00 | Lukáš V. |  SLUNEČNÍ SOUSTAVA
První, kdo se pokusil odpovědět na otázku, jak vypadá stavba sluneční soustavy, byla antická věda. S využitím pythagorijské školy (rozvíjela geometrii) mohla více či méně přesně popsat pozorovaný stav.
Doprostřed vesmíru byla lidmi dosazována různá tělesa.
Ve 4. století př. n. l. Aristoteles jednoznačně přijal geocentrický systém, že Země je uprostřed vesmíru, a dokázal jeho platnost.
Ve 3. století př. n. l. Aristarchos na základě pozorování zatmění Slunce a Měsíce a s geometrickými úvahami vytvořil heliocentrický model vesmíru - Slunce se nacházelo uprostřed - nicméně tento systém nebyl přijat.
Kolem roku 200 př. n. l. Apolónius z Pergy a Hipparchos (2. století př. n. l.) vytvořili nové prvky pohybu planet. Později na ně navázal Ptolemaios, který je zahrnul do svého kosmogenického systému - geocentrického modelu vesmíru. Tento model se spolu s Aristotelovou fyzikou stal základem pro další generace.
Až Mikuláš Koperník (19. 2. 1473 - 24. 5. 1543) ve svém díle De revolutionibus orbium caelestium - Oběhy nebeských sfér zveřejnil svou heliocentrickou soustavu (přiřadil všechny pozorované pohyby těles ve vesmíru Zemi, předpokládal dokonce i rotaci Země kolem své osy). Tímto svým dílem se zasloužil o formování správného heliocentrického systému.
Jelikoš se však planety nepohybují po ideálních kružnicích (bylo nutno provádět značné korekce jejich pohybů), nebyla tato teorie hned a bez výhrad přijata. Tycho Brahe (1546 - 1601) si raději vytvořil novou soustavu, aby nemusel přistoupit na Koperníkův systém. Díky jeho přesným měřením však Johannes Kepler (27. 12. 1571 - 15. 11. 1630) potvrdil platnost heliocentrického systému a zjistil, že se planety pohybují po eliptických drahách kolem Slunce.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 neco o Slunci neco o Slunci | 13. června 2006 v 16:54 | Reagovat

Největším tělesem a zárověň středem sluneční soustavy je Slunce. Soustřeďuje v sobě 99,78% hmoty celé soustavy a je jejím nejdůležitějším zdrojem energie. Právě tato energie dodává Zemi život. Slunce je od nás vzdáleno přibližně 150 miliónů kilometrů. Má 330 000krát větší hmotnost než Země,109krát větší průměr a je 1 300 000krát objemnější. Přitažlivá síla na jeho povrchu je 28krát silnější. Kdyby člověk, který na Zemi váží 100 kilogramů, stál na povrchu Slunce, vážil by 2,8 tuny. Sluneční jasnost činí -26,8 magnitudy*. Současně s ostatními hvězdami obíhá Slunce kolem středu galaxie. Jeden oběh přitom vykoná za 200 miliónů let. Dnes už má za sebou 20 oběhů.

Z širšího kosmického pohledu však Slunce není zvlášť významným tělesem - je to běžná hvězda hlavní posloupnosti, spektrálního typu G2, která leží na okraji naší galaxie.

V nitru Slunce panuje teplota 15 miliónů stupňů a tlak 100 miliónkrát vyšší než na Zemi. Ze 73% tvoří nitro Slunce vodík a z 25% helium. Izotopy vodíku zvané deuteria (1 proton a 1 neutron) se v takové teplotě spojují po čtyřech a mění se v atomy helia. Energie vyzářená Sluncem (3,86x10^33 erg/s neboli 386 miliard megawattů) je produktem termonukleární reakce v jádru. Každou sekundu je přeměněno 700 miliónů tun vodíku na 695 miliónů tun hélia a 5 miliónů tun (= 3,86x10^33 ergů) energie ve formě záření gama. Jak postupuje směrem k povrchu, je energie postupně absorbována a znovu vyzařována za nižších a nižších teplot, takže v okamžiku, kdy dosáhne povrchu, je z ní primárně viditelné světlo. Světlo, které přitom vznikne, se neprodere k povrchu dříve než za dva milióny let, ale cesta k Zemi už mu trvá jen osm minut.

Slunce je staré kolem 4,5 miliardy let. Od svého zrození spotřebovalo asi polovinu vodíku ve svém jádře. Tento proces bude pokračovat "mírumilovně" ještě dalších 5 miliard let (přestože jeho jasnost se do té doby přibližně dvakrát zvýší). Ale jednou konečně Slunce všechno své vodíkové palivo spálí, což povede k radikálním změnám, které - podle hvězdných měřítek zcela banálně - budou příčinou totální destrukce Země a jiných planet (a pravděpodobně povedou ke vzniku planetární mlhoviny).

Složení

Nejvýznamnější složkou je vodík (70 %) a helium (28 %). Dále obsahuje (seřazeno dle počtu atomů) kyslík, uhlík, dusík, křemík, síru, železo, hliník, sodík, chrom, fosfor, ...

Uvnitř Slunce - vědci zjistili, že energie Slunce se uvolňuje z jeho jádra. Energie proudí ven velmi pomalu, milióny let trvá, než dosáhne povrchu Slunce. V té době se mění ze škodlivého záření gama ve známé teplo a světlo. V poslední části své cesty je energie vynášena horkými plyny na povrch, který se nazývá fotosféra. Podmínky ve slunečním jádru (přibližně vnitřních 25% jeho poloměru) jsou extrémní. Teplota dosahuje 15,6 miliónů Kelvinů a tlak je 250 miliard atmosfér. Plyny v jádru jsou stlačeny tak, že mají 150krát větší hustotu než voda.

Rotace Slunce

Slunce se otáčí s periodou přibližně 28 dní. Vnější vrstvy Slunce vykazují rozdílnou rotaci: na rovníku rotuje povrch jednou za 25,4 dne, poblíž pólů za víc než 36 dní. Tyto rozdíly jsou dány tím, že Slunce není na rozdíl od Země pevné těleso. Podobné efekty je možno pozorovat i u plynných obalů planet. Rozdílná rotace značně zasahuje i vnitřní vrstvy Slunce, ale sluneční jádro se otáčí jako pevné těleso.

Mytologie

Slunce bylo personifikováno v mnoha mytologiích na celém světě. Řekové je nazývali Hélios, Římané pak Sol.

2 Lucie Lucie | E-mail | 11. října 2006 v 19:50 | Reagovat

Ahoj! No to je super stránka! Nebejt too, Tak jsem mrtvá!

3 Borec-stavitel Borec-stavitel | Web | 20. února 2007 v 10:30 | Reagovat

díky mockrát kdybych to tady nenašel, tak pak už nevím kde

4 horsík horsík | 25. září 2007 v 19:10 | Reagovat

moc moc diki

5 Kikíísek Kikíísek | 5. prosince 2007 v 16:13 | Reagovat

Mooc suprova stráneškáá!!=)

6 lukáš lukáš | E-mail | 7. prosince 2007 v 13:16 | Reagovat

dik

7 bla bla bla bla | 25. dubna 2008 v 12:04 | Reagovat

hnuuuuuuuuuuuuuuuusssssssss!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama